Pozvánka na meditaci pro duchovně hledající, jejichž praxe směřuje k sebepoznání nebo k vysvobození z koloběhu zrodů a smrtí, která se koná dnes v ulici U studánky 22/139. Mapka a více informací viz Klubovna Duchovní Srdce.
Podrobnosti :
Vnitřní pránajáma
Vnitřní pránajáma ovládá a řídí pránu přímo pomocí soustředěné představy. Jelikož je Bůh všudypřítomný,je všudypřítomná i jeho síla, která vytváří lidskou bytost a dodává ji energii nutnou k životu. Vnitřní pránajámou energii nevytváříme, ale pouze si uvědomujeme její existenci, přijímáme ji vědomě a necháváme ji působit v nás a na nás. Jak přesně probíhá mechanismus jejího působení, nevíme, stejně jako přesně a podrobně nevíme, jak tělo tráví hmotnou potravu a jak se tato mění v potřebnou energii nebo v nové buňky těla. Ani to vědět nepotřebujeme. Co však potřebujeme, je dostatek správné potravy, správně jíst a správně trávit. Totéž platí o vnitřní pránajámě. Je prastarou a často tajenou duchovní praxí, která správně používána, nás očisťuje, nabíjí a duchovní silou, produchovňuje nás a na konec vede k uskutečnění Boha v nás v jeho božském Světle. Tuto praxi znali a znají taoisté, jóga, buddhismus i křesťanství. Její popis, byť i poněkud zastřený nalezneme například v Kerningově „Testamentu“, narážky nalezneme i v bibli.
Princip vnitřní pránajámy je velmi jednoduchý: tak jako dýcháme zevní vzduch, tak také dýcháme vzduch vnitřní, pránu, životní energii, ale nevědomě. Ve vnitřní pránajámě tak činíme vědomě a soustředěně s pochopením božskosti přijímané životní síly. I když si toho nejsme vědomi, zevní vzduch nedýcháme pouze ústy či nosem do plic, ale dýchá celé naše tělo, všechny jeho póry. Obdobně lze dýchat vnitřní vzduch, pránu celým tělem nebo jeho zvolenou částí a vést ji do libovolného jiného místa. Pránu dýcháme v rytmu zevního dechu, který obvykle nijak neovlivňujeme. Dech však nemá být rychlý. Dýcháme vždy nosem. V praxi postupujeme takto: zvolíme si místo, které chceme pránou prodýchat. Při zevním nádechu vedeme pomocí soustředěné představy do tohoto místa současně i pránu, při zevním výdechu opět z tohoto místa pránu vydechujeme opačným směrem, než jsme ji vdechovali nebo ji vedeme na jiné zvolené místo. Prvý způsob se uplatňuje u prodýchávání čaker a přilehlých částí těla, druhý při prodýchávání nádí. Podstatné je vědomí s jakým tak činíme, tedy soustředěně a s pochopením, že se soustřeďujeme na božskou sílu. (Královská jóga, J.Vacek, str.84)
Meditace
Po celé řady vtělení i po celý nynější život věnujeme trvale pozornost pouze tomu, co si uvědomujeme, uvědomovaným předmětům a nikoliv sobě, uvědomujícímu vědomí. Proto přemoci tento zvyk není snadné. K usnadnění tohoto procesu opětného sebeuvědomění slouží řada meditací, která vede k postupnému pochopení a uvědomění našeho vědomí jako principu, který je oddělen – ve smyslu různý – od všeho, co pozoruje a který je základem naší bytosti, doslova je jejím životem. Pozornost vědomí je tím prvkem, který nás spojuje s tím, čemu ji věnujeme, ať je tím naše duševní činnost, tělo a svět nebo Bůh, naše pravé já. Vědomí je doslova v tomto smyslu principem oživujícím: uvědomujeme si pouze to, čemu věnujeme pozornost. Tělo cítíme jen potud, pokud mu věnujeme pozornost. Totéž platí o mysli i o světě. Je-li naše vědomí v nich dokonce nevědomě pohlceno, pak dochází k jeho ztotožnění a omezení tím, v čem nevědomě spočívá. Proto je nutné pomocí uvědomění, že jsme pozorujícím vědomím a nikoliv tím, co pozorujeme, zrušit naše ztotožnění s tělem a s myslí a obnovit svůj vědomý život ve vědomí. Proto nepřestaneme tělo, svět i mysl si uvědomovat a prožívat, ale budeme je vědomě pozorovat jako od nich různý pozorovatel. Jelikož jsme pozorovateli stále, protože neustále něco pozorujeme – předměty stavu bdělého, snového i jejich nepřítomnost ve spánku beze snů, nevytváříme touto meditací nic nového, něco co zde není nebo co ještě nejsme, ale jednoduše si uvědomujeme, co jsme zcela samovolně stále a bez jakéhokoliv úsilí. Jediné, co je nutné, je si tuto pravdu uvědomit tak, že ji vědomě prožíváme a jsme,což se dosahuje obrácením pozornosti vědomí – nás samých – na nás samé a uvědomováním si , jak pozorujeme a čím pozorujeme. Protože pozorujeme stále, jsme stále pozorujícím vědomím. Protože pozorování probíhá nepřetržitě a samovolně, ať jsme v klidu nebo v činnosti, ať bdíme, sníme nebo spíme spánkem beze snů, ať myslíme či nikoliv, jsme sále nepřetržitě a samovolně pozorujícím vědomím. Chyba, které se dopouštíme, spočívá v tom, že věnujeme veškerou pozornost tomu, co pozorujeme a ještě mnohdy velmi nesoustředěně a nikoliv sobě, pozorujícímu vědomí. Tím upadáme do nevědomosti, že výhradně důležité je pouze to,co pozorujeme a dále, protože vědomí je princip oživující, právě silou tohoto pozorování se znesvobodňujeme, protože se jako výsledek ztráty vědomí sebe ztotožňujeme s tím, co právě silou vědomí prožíváme – s tělem a s myslí. Neexistuje jiná síla, nějaká zevní příčina, která by vytvářela naši nevědomost a nesvobodu než síla našeho vědomí, požívaná nesprávně vlivem naší nevědomosti o tom, že jsme pozorujícím vědomím a nikoliv tím, co pozorujeme. Veškerá tvrzení o síle zahalující (avidje) a klamající (máje), která tyto síly objektivizují, jsou nesprávná a zavádějící. Příčina naší nevědomosti, jejímž následkem je naše nesvoboda, je ryze subjektivní a vězí v nás samých. Je jí nepozornost k sobě, k pozorujícímu vědomí, kterým jsme.
Není jiné cesty, jak se z ní vymanit a osvobodit se, než poznat sebe v pozorujícím vědomí, odtažením pozornosti od věcí pozorovaných a uvědomovat si sebe, vědomí, které vše pozoruje. Z toho, co bylo řečeno, jasně vyplývá, že jedinou, ale nezbytnou podmínkou úspěchu v této meditaci, je pozornost obrácená k vědomí, že jsme vědomými pozorovateli. Nic jiného není nutné, protože pozorujícím vědomím jsme stále. Udržování se ve vědomí totožnosti s pozorovatelem není naprosto nic umělého, ale naopak obnovou našeho původního přirozeného stavu, na který jsme jen zapomněli a ze kterého nás nestrhává nic jiného než nepozornost k nám samým, k vědomí, kterým jsme a pozornost věnovaná výhradně předmětům pozorovaným, která v případě těla a mysli vede až k nesprávnému ztotožnění s nimi. Tato meditace v principu proto nevyžaduje ani klid ústraní, ani ásanu, ani nečinnost, ani klid mysli, ani zavřené oči a prostě nic, kromě vědomí, že jsme pozorujícím vědomím. Vědomí, že jsme pozorujícím vědomím = meditace. (Královská jóga, J.Vacek, str.154)